Plechárna Černý Most

English

David Kašpar

Jak vznikala a rostla Plechárna očima ředitele Prahy 14 kulturní. 

Plechárnu objevili skejťáci z celé Prahy a jezdí sem i lidi ze Středočeského kraje. Máme jednu z mála krytých skaterských hal, takže tu dneska holky a kluci mohou trénovat i za špatného počasí. Dřív si museli vystačit s venkovním hřištěm. Plechárna je pro mě výjimečná svým propojením sportu, volnočasových aktivit, umění a hlavně tím, že není v centru. Za kulturou se nemá jezdit, kultura má být tam, kde žijí lidé. Na Černém Mostě jich žije přes dvacet tisíc a spoustu dalších sem přijíždí. Publikum tu tedy je. Počátky nebyly snadné, ale vidím tu rozvoj do budoucnosti, třeba směrem k většímu zaměření na jídlo. Máme sice kavárnu, ale chtěl bych si tu jednou sednout i do hezkého bistra s dobrou nabídkou. Když vidím důchodkyně na kafi v naší kavárně, která by se dala označit za hipsterskou, dochází mi, že by to mohlo fungovat.

Proč být na Plech…árně

Přijďte sem na sousedskou slavnost Černý Mošt, kde se dobře najíte i napijete, a nebo se tu stavte na festival BLAF Food Fest, kde si sice moc nepochutnáte, ale uvidíte tu ty největší kulinářské bizáry z českého internetu. Pořádají se tu koncerty, volnočasové kluby pro teenagery i seniory. A pak tu je vniřní i venkovní skatepark. To je důležité lákadlo. Metrem z centra je to sem dvacet minut, pak stačí kousek pěšky nebo autobusem a nebo to vzít na skejtu.

Jsme hned vedle cyklostezek a asfaltky pro inliny a máme kavárnu podobnou těm, které se dají najít v centru Prahy. Ta naše má tu výhodu, že je hned vedle sportoviště a přírody, to je něco, co už podniky v centru nenabídnou. Plechárna je tak výletem na půl dne třeba o sobotách nebo nedělích.

Jak Plechárna vznikla

Kulturní centrum jsme rozjeli teprve před pár lety, zpočátku jsme se setkali s odmítavým postojem. To jsem vůbec nechápal. Říkal jsem si, že by nám místní měli líbat ruce za to, co jsme pro ně vytvořili, a oni přišli s tím, že je to „Cikárna“ a že jim tam budeme fetovat, protože prvními návštěvníky byly romské děti, a protože roky prales z náletů pojmenovaný Divočina vedle Plechárny sloužil jako skrýš drogově závislých.

Plechárna stojí na hranici mezi přírodou a sídlištěm. Byla to periferie a do pralesa z náletů trefně pokřtěného Divočina se stahovali drogově závislí. Teď už jsem chytřejší. Pokud bych znovu otevíral kulturní centrum, snažil bych se získat si důvěru místních ještě před otvíračkou. I tak se nám ale podařilo si místní naklonit a dnes s nimi řešíme, co udělat s Divočinou tak, aby splňovala jejich požadavky. To, co mě na Plechárně také těší, je fakt, že jsme místo, kterému se většina lidí vyhnula, proměnili v místo, kde se pořádají sousedské slavnosti.

Poznali jsme pár lidí, kteří se do toho pustili, třeba Vojta Havlovec, který tady pořádá festival Stop Zevling. Bojoval proti nudě na sídlišti, takže se pochopitelně stal naším spojencem. Zároveň jsme se museli naučit vnímat rozdíl mezi přáním a potřebou. Všichni vám řeknou, že chtějí bazén, ale pak zjistí, že jejich reálnou potřebou je mít místo, kde si zdravotně zacvičit, jezdit na skejtu nebo chodit na jazykový kurz. Tady bylo potřeba vytvořit komunitu. Ve starších čtvrtích už komunity fungují, ale v okrajových částech města se teprve musejí vytvářet a na to je potřeba prostor. A to takový, který bude jak pro mimina, tak pro důchodce. Ideálně pak pro všechny dohromady třeba na těch sousedských slavnostech.

Zlomovým okamžikem pro mě byl koncert Kühnova dětského sboru, kdy lidé pochopili, že si tu jenom nehrajeme, ale že umíme zorganizovat i kvalitní hudební vystoupení. Pražskou filharmonii do naší haly nenaskládáme, ale já si nemyslím, že kultura je jen umění, kultura je soubor hodnot, příběhů, patří sem jídlo i architektura, třeba ta sídlištní. Takže pracujeme s naším okolím, ostatně proto tu jsme a proto chceme místní zapojovat.